Tomáš Luksch

Psaní, psaní a zase psaní

Recenze – The Elder Scrolls V: Skyrim

Publikováno: 22.1.2016

Už je tomu sice nějaký čas, co Skyrim vyšel, ale po pár hodinách, jež mi zabral asi pátý pokus hru konečně dohrát, jsem se rozhodl, že k tomu napíšu taky své. V mé snaze mě navíc ještě utvrdilo zjištění, že má hra průměrná světová hodnocení 94% od recenzentů a 84% od běžných uživatelů. A já se ptám: what the frak is wrong with me? Proč to každý chválí a já nejsem schopen u toho vydržet déle jak pár hodin? Proč v době vydání hry z toho byl každý na větvi a já jsem byl naopak mírně rozčarován? Pokusím se to rozebrat na následujících řádcích.

A začnu grafikou. Předem upozorním, že pokud jde o grafiku, tak to pro mě u hry není priorita, to vůbec. Ale hra, která v daném období vyjde, by na svou dobu měla i nějak vypadat, pokud to není zrovna umělecký záměr tvůrců. A umělecký záměr jsem ve Skyrimu skutečně nenašel. K čemu je to dobré, když celý svět Skyrimu vypadá správně seversky a pseudo-vikingsky a že v noci můžete na obloze zahlédnout nádhernou (snad jedinou nádhernou věc, kterou lze ve Skyrimu vidět) polární záři, když je většina textur rozplizlých jak volské oko na pánvičce, a nasvícení a stíny od dob Oblivionu udělaly asi tak jeden krok, přičemž ještě stihly zakopnout a namlít si hubu. Když většina přírody (rozumějte zasněžených plání a skal) je hranatá a naprosto nevzhledně vypadající. A když ze všech ksichtů, na které narazíte, se dá koukat asi tak na dva – nepočítaje ten váš, vlastnoručně uplácaný.  Ne, grafika zůstala naprosto odfláknutá, což by se dalo ještě prominout, kdyby hru dělalo menší studio, což ale Bethesda rozhodně není a ten grafický skok (spíše malinký krůček) mezi Oblivionem a Skyrimem rozhodně nedává znát šestileté mezeře v datech vydání. Zatraceně, podívejte se na rozdíl mezi Zaklínačem a Zaklínačem 2! Horší je to ještě o to, že na mém, řekl bych, slušném noťasu, který byl nový, když Skyrim vyšel, hra plynule neběžela ani na nejmenší detaily a tak jsem musel hru omódovat a tím snížit nároky. K hnidopichům dodávám, že teď jsem Skyrim už hrál na stolním PC na nejvyšší detaily a že moje stížnosti na visuální kvalitu jsou oprávněné.

Herně se Skyrim vydal již dnes klasickou cestou čili cestou zjednodušování. Přiznám se, že si teď už zcela nepamatuji, jak na tom byl v tomhle Oblivion, ale moc dobře si pamatuji, že pokud jste v Morrowindu neměli po ruce krom zbraně normální i zbraň stříbrnou, tak si z vás spousta nepřátel udělala salát, protože byli zranitelní pouze stříbrem. To se zde nestane – jistě, stříbrný meč s sebou můžete tahat pořád, ale krom menšího bonusu proti nemrtvým, je vám vlastně k ničemu, protože všechny nepřátele umlátíte klidně i kamenným krumpáčem. A pokud narazíte na něco tužšího, třeba rovnou draka, tak si holt vezmete místo krumpáče alespoň kovový meč. No dobrá, samozřejmě trošku přeháním a s krumpáčem si asi moc nezabojujete, ale bez toho stříbra se v klidu obejdete.

Za ruku se zjednodušováním se drží i inventář, který přešel od klasického a jakž takž přehledného rpg inventáře k prostému konzoloidnímu patvaru, na který si člověk nakonec i zvykne, ale dá to fušku, to za prvé. Za druhé dost pomůže nepoužívat myš (na PC!!) a projíždět inventář pomocí klávesových zkratek, pročež se mi několikrát stalo, že jsem se díky nesmyslnému nabindování těchto zkratek přemáčknul a svou pracně přebranou domácí truhlu jsem si celou přeházel do inventáře postavy a tak jsem musel začít přebírat od znova. Budiž, moje nešikovnost.

Dalším dnes už nedostačujícím prvkem hry je nešikovný a hlavně nezáživný průběh dialogů, kdy NPC po většinu času prostě stojí, čumí a mluví. A to v době všech těch Zaklínačů, Dragon Agů a Mass Effectů je prostě málo a rozhodně to ani nepomáhá ve vtažení do role. Na což bych hned navázal další věcí a to je pohyb postavy. Nejenže má člověk občas při chůzi pocit, jako by jeho postava byla spíš jen kamerka letící kus nad zemí, ale ona se ta postava občas ani nedá ovládat. Ano, mluvím o těch chvilkách, kdy se člověk marně snaží vydrápat na dvacet centimetrů vysoký kámen a jeho paňáček prostě ne a ne zareagovat na stisk mezerníku. Další vtipná situace je lezení do kopců, kdy se panáčkovi prostě občas nechce vystoupat sice strmý, za to však v normálním fyzikálním světě stále schůdný svah. A co naplat, když pak nasednete na koně a ten je pomalu schopen s vámi vyšplhat i na devadesáti stupňovou zeď.

To má dozajista co dočinění s nespočtem bugů, kdy jsem naposledy skutečně hrál plně opatchovanou a „oDLCčkovanou“ verzi a přesto jsem jich za těch pár hodin objevil zase spousty. Nebudu zmiňovat přiblblý pathfinding NPCček a nepřátel. Ono stačí přijít ke koni, který se najednou vznese padesát metrů do vzduchu a po minutě spadne zpátky na zem a zabije se. Ono stačí, když vás obr svou palicí pomalu zarazí do země, ale vy místo toho vyletíte do vzduchu, jak kdyby pod vámi byla pružina. A rozhodně je vtipné vidět útočit draka na mamuty, načež další, co vidíte, je mamut letící na drakovi. Pro mě poslední kapkou bylo, když jsem měl dobýt jakousi pevnost. Po vybití všech vojáků se mi objevil úkol promluvit si se zadavatelem questu. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, na místě, kam ukazoval šipka, jsem ho prostě najít nemohl. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem ho uviděl na střeše pevnosti, kam se normální smrtelník jako já prostě nedostane. Následovala kombinace kláves alt+F4, která však ve Skyrimu nefunguje a tak jsem byl nucen to vypnout konvenčně přes menu.

Ale abych Skyrim jen nehanil a celá recenze nevyzněla jen kriticky, najde se ve hře i spousta lepších věcí. Zmínil bych například hudbu, kterážto krásně doplňuje vaše osamělé cesty zasněženými pláněmi a dokonce dokáže i zahrát na epičnost v některých chvilkách boje. Ano, jen v některých, protože občas se ta hudba prostě neaktivuje, čímž opět dodává tomu pocitu lemplovitosti a nedodělanosti celé hry. Přitom muzika je to parádní i na samostatné poslouchání při psaní recenzí či povídek. Dalším světlým bodem je SNAD i zajímavý příběh, který mohu posoudit jen do té doby, kam jsem ho dohrál. Ale působil rozhodně zajímavě a svěže, tím víc, že hlavních dějových linek je ve hře více (či to alespoň tak vypadá). Dokonce i jednotlivé vedlejší úkoly nejsou jen pořád o tom samém a rozhodně nenudí, a přitom je jich tam nespočet. A konečnou světlou stránky hry je ta klasická Elder Scrolls hratelnost, která ač je plná bugů, nedodělků a odfláklin, tak kdekoho jistě dokáže zabavit i na delší dobu, ať už plněním hlavních dějových linek, obyčejným prozkoumáváním nemalého světa, který nabízí tuny zajímavých věcí k objevení, nebo učením svého geroje všem možným věcem a schopnostem.

Závěr: Megalomanská, ale ve výsledku značně přehodnocená hra, kterou nejvíce potápí zastaralost a odfláklost jednotlivých herních věcí a prvků. Ale jak se říká: mezi slepými jednookým králem, a velké lepší RPG s tímto druhem hratelnosti na trhu prostě není.

Hodnocení: 73%

Napsat komentář