Tomáš Luksch

Psaní, psaní a zase psaní

Malazská kniha padlých – 1, 2, 3

Publikováno: 22.1.2016

Tak jsem přelouskal první tři díly veleslavné Malazské knihy padlých od Stevena Eriksona a rozhodl jsem se sepsat takové krátké ohlédnutí, aneb od „co jsem to, pro mistra Kápě, právě přečetl?“,
až po naprosté pochopení a vtažení do složitostí Eriksonova neuvěřitelně promyšleného a hlavně originálního světa. Protože ačkoli už jsem četl ledasco, tohle se totiž vymyká všemu. Autor se nebojí a okamžitě čtenáře vhodí do propracovaného světa a vůbec se nerozpakuje něco vysvětlovat. Takže když přijdou dialogy, kde postavy diskutují o jakýchsi chodbách, ohařích stínu, Stínupánovi a Špagátovi, dvojčatech Oppon, o jakémsi dominiu, o Immasech a Jaghutech, o balíčku draků, o ascendentech, o Měsíčním kameni, o Tiste Andii a Tiste Edur, tak je čtenář v tu chvíli naprosto mimo. Ne, čtenář si musí veškeré zákonitosti sám postupně skládat a spojovat – což mě trvalo zhruba jeden a půl knížky – a to zpočátku četbu dělá relativně obtížnou. Ale když konečně pochopí a všechno se mu poskládá dohromady, tak je odměnou obrovské zadostiučinění z toho, že do světa dokázal proniknout a začal se v něm orientovat.

MesicniZahradyK chápání a udělání si obrázku o velikosti a propracovanosti světa ještě „občas“ pomáhají i básně, kterými je uvozena každá kapitola. Slovo „občas“ jsem do uvozovek dal proto, že něk
dy jsou ty básně skoro až nepochopitelné a až přehnaně metaforické či alegorické, přičemž o nich někdo kdysi prohlásil, že je snad Erikson musel psát pod vlivem drog, jak jsou šílené. A ony občas skutečně šílené jsou.

Já jsem tak při čtení Měsíčních zahrad, což je první díl, byl neustále mimo, ale zároveň jsem měl pořád nutkání číst dál, abych odhalil taje Eriksonova světa. Žel, ani po dočtení prvního dílu jsem nebyl o moc moudřejší.

Dum MrtvychNa chuť celé sáze jsem přišel až od poloviny druhého dílu, jež se zove Dům mrtvých. Tam totiž autor dokázal pospojovat zdánlivě nesouvisející dějové linky, které vyvrcholily na posledních dvou stech stranách, ze kterých neskutečně prosakovaly emoce. Erikson se totiž neštítí zabíjet či mučit hlavní postavy a to velmi nevybíravým způsobem. A že těch postav k mučení je v každém díle vskutku nemálo. Abych to přirovnal – kdo si myslí, že v Písni ledu a ohně je příliš postav ať už přežívajících či zabitých, pak bude Malazskou knihou padlých úplně zděšen.

Tato slova potvrzuje i třetí díl – Vzpomínky ledu. Jaká složitá hra se rozehraje tam a hlavně jak do sebe na konci zase všechno zapadne, je až k neuvěření. O vraždění a mučení hlavních postav ani nemluvě. Posledních dvě stě stran jsem musel prostě přečíst na jeden zátah, protože to byl absolutní literární nářez.

Zajímavé je, že každá kniha je samostatným příběhem sama o sobě, leč dějově svázaná a provázaná s následujícími i předcházejícími díly. Už v prvním díle si tak můžeme udělat představu o tom, co bude v díle druhém a třetím, i přesto že je to kniha sama o sobě uzavřená. Stejně tak s pokračováním v četbě druhé a třetí knížky člověk najednou pochopí, cože to byl ten Jaghtuský tyran, azatský dům a další v prvním díle nevysvětlené věci, vlastně zač. A pochopí to nikoli proto, že mu to bude vysvětleno, ale protože to vyplyne z děje a z historie toho komplexního světa. A o to je ta radost ze čtení potom větší. Tohle je totiž snad první knížka, kde má čtenář nejen radost z děje, světa, dialogů a že se to dobře čte. Tady polovina radosti patří i tomu objevování světa, který vlastně objevuje naprosto sám jen tím, že je v zásadě i on další postavou, ačkoli pasivní, a sleduje popisované události.

VzpominkyLeduZa zmínku rozhodně stojí i propracovanost všech aktérů, jak hlavních tak vedlejších, jak bohů a ascendentů, tak smrtelníků. Každý totiž má, zdá se, svůj vlastní styl vyjadřování a chování (který dost často vede k velmi vtipným scénkám – hlavně ve Vzpomínkách ledu), svoje vlastní důvody k tomu, co dělá a proč to dělá, svoje vlastní radosti i strasti, které jsou v případě hlavnějších postav ještě do hloubky a procítěně popisovány, až mi začalo připadat, že myšlenky a myšlenkové pochody tvoří snad třetinu veškerého textu.

A to je další věc, která celé dílo dělá tak unikátní. Nespočet postav, kdy je s každou neustále počítáno a každá má svoje důvody i svoje cíle, včetně bohů snažících se dosáhnout zase svých vlastních cílů. A vše je tak propletené a promyšlené, až si říkám, jak je možné, že se v tom autor neztratil. Nehledě na skutečnost, že tam nic není, jak se zdá a mnohdy dochází ke značným dějovým odhalením či překvapením, která však stále nemusí být konečná.

Abych taky ale jen nechválil, Eriksonova četba je dost složitá a to nejen kvůli nevysvětlování dějového pozadí a světa, ale i kvůli místy zmateným popisům událostí. Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem si musel daný odstavec přečíst vícekrát, abych vlastně věděl, co se komu stalo. Ale to je jen taková okrajová záležitost, která nijak nebrání v plném užití si tohoto geniálního literárního díla. Tak, a já se jdu pomalu vrhnout na Dóm řetězů.

Měsíční zahrady – 75%

Dům mrtvých – 85%

Vzpomínky ledu – 97%

Napsat komentář