Tomáš Luksch

Psaní, psaní a zase psaní

V nejhorší chvíli

Publikováno: 22.1.2016

„Padla vláda v sektoru C3!“ ozvalo se z mého komunikátoru.

„Cože? Děláš si prdel?“ vydechl jsem vzrušeně a okamžitě usedl k terminálu.

„Nedělám!“ hulákal stejně nadšeně onen hlas.

„Tak dělej! Nesmíme ztrácet čas,“ moje prsty již hbitě jezdily po klávesnici a zadávaly data pro připojení do systému stanice Costa. Přes jednoduché rozhraní jsem předal rozkazy veliteli základny, který je okamžitě začal plnit.

Přesto, že jsem se nacházel několik stovek světelných let od sektoru C3, díky kvantové komunikační síti bylo možno se základnou komunikovat téměř v reálném čase.

Vedle příkazového rozhraní jsem si otevřel i rozhraní pozorovací a díky kamerám a senzorům, umístěným na plášti stanice, jsem sledoval, jak se moje flotila formuje ke skoku k planetě Andoria.

K planetě, na které se nachází sídlo právě odstoupivší vlády a která je klíčem k ovládnutí celé „Cé trojky“. A o to těžší bude její získání, neboť takových, kteří si chtějí zajistit vládu nad sektorem je opravdu mnoho.

„Za jak dlouho dorazí tvoje lodě?“ zeptal jsem se Jana Potměška, který mě o situaci informoval a který mi slíbil vojenskou podporu.

„Za čtrnáct minut provedou skok,“ odpověděl.

„Musí tu bejt za deset. Čas je teď nejdůležitější!“ nesouhlasil jsem s jeho odpovědí. Skutečně – kdo dorazí první, má největší šanci na vítězství.

„Dobře zkusím to.“ Přitakal po chvíli Jan. Já jsem mezitím nakázal flotile, rozmístit se do útočné formace a vyčkat na příchod posil. Po deseti minutách se skutečně otevřelo skokové okno, které ze sebe s každým zablýsknutím vyplivlo několik mohutných bitevníků, křižníků, menších fregat, či malých a hbitých stíhaček.

Moje flotila již také byla v plné bojové pohotovosti a tak jsem okamžitě vydal k přípravě na skok. Zanedlouho již lodě z obou flotil mizely v bílých záblescích oslnivého světla. Aktivoval jsem kameru na velitelském můstku velícího křižníku a sledoval práci posádky. Samotný skok napříč vesmírem byl téměř nepostřehnutelný – pouze jemné zašumění přenášeného obrazu. Přepnul jsem pohled do externích kamer a zůstal strnule čučet na displej terminálu. To co jsem uviděl, mě dokonale zaskočilo a vykolejilo.

Nejprve jsem si všiml „vesmírného pohřebiště“. Všude se vznášely trosky lodí, z některých stále ještě unikala oblaka vzduchu a z jiných šlehaly rudé plameny. To ale nebylo to nejhorší. Řady poletujících vraků pomalu začali rozšiřovat i lodě z mé flotily, jak se pod palbou raket a kanónů měnili v roztrhané kusy kovu. A to vůbec nejpříšernější bylo, že útočící lodě patřili Janovi! Ten zrádce!

Nepřipraveni na takovouto zradu, jsme neměli ani pramalou naději. Ze senzorů se přestala hlásit jedna má loď za druhou, až zbylo jen několik posledních křižníků, včetně velitelského.

„Zaměřte se na můstek jejich velitelský lodě!!“ rozkazoval jsem v posledním náznaku odporu. Loď se otřásla pod náporem nepřátelské palby.

„Dekomprese na palubách třináct až dvacet sedm,“ hlásil škody jeden z členů posádky.

„Blížící se střely ze směru pět tři sedm!“

„Zaměřit bodovou obranou sítí!“ křičel kapitán lodě od taktického hologramu uprostřed místnosti.

Ne. Už nebyla naděje. Nezbývalo než pokusit se stáhnout a zachránit několik zbývajících lodí. Chtěl jsem zavelet ke skoku z oblasti, když v tom mi zčernal displej.

„Kurva, co to…?“

„Já ti dám kurva! Neříkala jsem, že si máš udělat úkoly?!“

„Jó, mami…“

„A ten počítač znovu nepustíš, dokud neumyješ nádobí, jasný!?“ řekla máti s napájecím kabelem od počítače v ruce a rázným krokem zmizela ve dveřích.

Napsat komentář